TERAPEUTICKÁ POMŮCKA
ZDE NAJDETE INFORMACE, JAK DOKÁŽEME POMÁHAT VÁM LIDEM PO PSYCHICKÉ A DUŠEVNÍ STRÁNCE.
7.7.2014
První červencový víkend, byl nejenom pro nás reborňátka vzrušující a velmi zábavný. Už v pátek jsme jeli s moji adoptivní mamkou doprovodit sestřičku Isabelku Anee do jejího nového domova v Čechách. Pátek jsme navštívili stomatologickou ordinaci, tam moje mamča musela nějakou chvíli pobýt. Zdravotní sestřička byla úžasná, všechny tři si nás vyfotila a pochovala. Moc jsme se ji líbili, ale Andy byl její miláček, prý je to krásný malinký šilhounek, jako živý. Očičko mu trošku ujíždí, ale to je vlastně u novorozence přirozené. Potom jsme se rozloučili a jeli všichni k jedné kamarádce moji mamči na návštěvu.
U ní byl zase velký rozruch. Byli se na nás podívat sousedi, dvě děti s tatínkem. Starší holčička z nás byla unesená, ale ta mladší tříletá s námi nechtěla
mít nic společného. Mamča potom říkala, že jsme byli její konkurence a nastoupil u ní proces žárlivosti. Doma říkala její mamince, že jsme se ji vůbec nelíbili. Není se ani čemu divit, děti v tomto věku takto běžně reagují, cítí se být ohroženi hlavně v pozornosti ohledně jich samotných. Odpoledne uteklo jako voda a rozjeli jsme se s mamčou a její sestrou na další návštěvu do jednoho města kousek od Prachovských skal.
Když jsme přijeli na místo, mamča vyndala kočárek z auta. Andyho a Anee dala do kočárku a mě nesla v tašce. Když přijela ke stolům v restaurační zahrádce,
nastal rozruch kolem nás. Prvně si všichni přítomní mysleli, že jsme živá miminka a jak zjistili, že jsme živé panenky, tak to byla prostě pecka. Hned si s námi půjčil kočárek jeden hošík, co tam pracuje, že nás chce ukázat v restauraci. Ostatní nás potom všechny tři nosili na rukách a radovali se z toho, že něco takového existuje. Prý by si nás hned opatřili. Byl to nádherný pocit. Nejvíce z nás byl nadšený 14 ti letý vnouček jedné kamarádky mojí mamči. Kdyby mohl, tak by mě hned odnesl k sobě domů. Paní co se bavila s moji mamčou má po autonehodě postiženého syna kterému je 24 roků,ale jeho projevy a vnímání se shodují s 14 ti letým dítětem a je ještě k tomu na pravou ruku ochrnutý. Chodí také o francouzské holi. Asi po hodině se tam tento kluk dostavil a byl z nás úplně
vedle. Bral nás jako živá miminka. Zeptal se mamči, jestli nás může povozit v kočárku. Já v něm nebyla, ale to mě nevadilo. Mamča mu to dovolila a on s kočárkem a miminky vyšel na okružní procházku. Byl z toho celý nadšený a upřímně se radoval, že si mohl povozit opravdová miminka. Takto s námi jel 2x. Pak se zeptal , kdy bude moci zase mimina povozit. Prý jsou moc hodné, ani nebrečí. Jeho maminka mu raději neprozradila, že to nejsou živá miminka, aby ho nezklamala. Prostě jsme ho všichni nechali u toho, že v kočárku vozil děti. Nejkrásnější na tom všem bylo, že tento člověk byl po dlouhé době šťastný, vlastně díky nám. Tento pocit štěstí a radosti se nadá ani popsat. Pozdě večer jsme se všichni rozloučili a s mamčou a její sestrou odjeli domů.
V sobotu mamča předala naši sestřičku Anee nové adoptivní mamince, ta byla moc ráda, že ji může mít ve své sbírce, jako prvního reborna.
Měj se moc krásně Anee v novém domově!
MOHU JENOM KONSTATOVAT, ŽE MY REBORŇÁTKA, KAM PŘÍJDEME, DĚLÁME VŠEM SAMOU RADOST. A CO JE V ŽIVOTĚ VÁS LIDÍ NEJDŮLEŽITĚJŠÍ? BÝT ŠŤASTNÍ!
S NÁMI ÚSMĚV A ŠTĚSTÍ MŮŽETE NACHÁZET KAŽDÝ DEN.